Dvanáct let jsem žil v Dětském domově Jemnici. Rychle jsem pochopil, že pokud nechci mít problémy, musím se zařadit do řady ostatních dětí poslouchat a být ticho. Tenhle přístup jsem vydržel první léta, pak jsem nahlas začal říkat, co se mi líbí a co bych chtěl změnit.

Vzpomínám si, jak mi jedna vychovatelka říkala: „Gracíku, já ti fandím, ale dávej si pozor, ať nenarazíš.“ Tehdy jsem to nebral vážně. Myslel jsem si, že moje názory se nemusí někomu líbit, ale to je tak všechno.

Teď už nejsem ten malý Gracík. Jsem dospělý, studuju vysokou školu a chci se stát novinářem. Nikdy jsem si nemyslel, že by odlišný názor mohl mít tak fatální dopad na budoucnost člověka a mám obavu, že totéž mohou zažívat i dospělí klienti v jiných domovech.

Tam se občas dějí věci, na které mají odlišný názor pedagogové a jiný pohled děti. Jsem přesvědčený, že oba názory jsou stejně důležité. Nebezpečí ale nastává v okamžiku, kdy se děti začnou bát říkat své názory jen proto, že jsou opačné než ten, co má ředitel. Tolikrát jsem od dětí slyšel: „Řeknu ti to, ale nesmíš napsat moje jméno. Bojím se.“

Snažil jsem se ukazovat, že strach za svůj názor patří do učebnic dějepisu. Podporovat tento model i v dnešní době, což stále platí u některých ředitelů domovů, mi přijde stejně nepatřičné jako vyhazov, který jsem dostal od své ředitelky.

Jako hlavní argument uvádí, že jsem vyúčtoval 656 korun o dva měsíce později. Podle stejné logiky by pak rodiče vyhazovali své děti z domu, protože jim vrátili 656 korun o dva měsíce později.

Bohužel na vlastní kůži poznávám, že strach klientů v dětských domovech o to, zda mohou dostudovat při zachování svých názorů, je oprávněný. Okresní soud v Třebíči totiž rozhodl, že paní ředitelka jednala v souladu se zákonem, který podle názoru soudu ne zcela vhodně dává ředitelům volnou ruku, zda bude domov podporovat své klienty, kteří řádně studují, nepáchají trestné činy a splňují všechny zákonné podmínky. Jen mají jednu vadu na kráse. Nejsou dostatečně loajální k názorům a postojům dětského domova.

Proti prvnímu soudnímu rozsudku jsem se odvolal. Krajský soud tedy bude rozhodovat, zda dospělí lidé, kteří jsou v dětském domově (zákon jim to dovoluje do 26 let, pokud studují) mají nárok na to, aby jim dětský domov poskytl zázemí, podmínky a podporu při studiích, a to i přesto, že jsou občas drzí, mají jiné názory než ředitel anebo občas udělají drobnou chybu.